
První pohled (4.část)
Zničit důkaz. To je to nejdůležitější pravidlo. Okamžitě jsem zdemoloval dřevěný okraj, který zjevně neodpovídal tomuto účelu. Rychle jsem rozdrtil na prach dřevěněný okraj s obrysem mých konečků prstů, nenechávající tam nic kromě kostrbaté díry a hromady hoblin, které jsem měl rozptýlené po nohách a na podlaze.
Zničit důkaz. Vedlejší zničení……….
Věděl jsem co se to se mnou děje. Ta holka musí přijít, musí si sednout vedle mě a já ji musím zabít. Nevinní náhodní diváci v této třídě, osmnáct dalších dětí a jeden muž, kterým bych nemohl dovolit aby opustili tuto místnost až by uviděli to, co by mohli brzy vidět.
Trhnul jsem sebou při myšlence na to co musím udělat. Ani za nejhroznějších okolností jsem nespáchal nic podobného tomuto druhu zvěrstva. Nikdy jsem nezabíjel nevinné, ne přes osm desetiletí. A nyní jsem plánoval vyvraždit dvacet lidí najednou.
Tvář zrůdy v odrazu se mi vysmívala.
Zatímco se kousek ze mě chvěl z plánu zrůdy, další kousek mě to klidně plánoval. Kdybych zabil tu holku jako první, měl bych na ni pouze patnáct až dvacet vteřin do té doby, než by ostatní lidi v místnosti začali reagovat. Možná o malinko víc než by si první z nich uvědomil co jsem udělal. Ona by neměla čas vykřiknout nebo ucítit bolest, nezabil bych ji surově.Tak moc bych si chtěl dát tuto cizí dívku s její strašlivě přitažlivou krví.
Teprve pak bych je musel zastavit v jejich útěku. Nemusel jsem se obávat oken, byly vysoko a málokomu by poskytly útěkovou cestu. Jen dveře, zablokovat je a jsou polapeni.
Bylo by pomalejší a obtížnější pokoušet se je sejmout všechny když by zpanikařili a drali se ven, pohybovat se v chaosu. Ne nemožné, ale kromě toho by tu udělali moc hluku. Čas na mnoho výkřiků. Někdo by je mohl uslyšet……… a já bych byl okolnostmi donucen zabít v této černé hodince ještě víc nevinných lidí.
A její krev by ochladla během toho co bych vraždil ostatní.
Vůně mě znovu udeřila, svírala tím moje hrdlo suchou bolestí………Takže jak tedy na první svědky. Podrobně jsem si to v hlavě plánoval. Nacházel jsem se uprostřed místnosti v nejvzdálenější řadě vzadu. Jako první bych vyřídil pravou stranu. Dokázal bych zlomit čtyři nebo pět krků za vteřinu, odhadoval jsem. Nebyl bych hlučný. Pravá část by byla tou šťastnou stranou, oni by mě totiž neviděli přicházet. Pohyboval bych se dopředu a pak zpátky na levou stranu, kdybych to takhle vzal, nanejvýš pět sekund a skončí každý život v téhle místnosti.
Dost dlouhá doba na to aby Bella Swanová pochopila, krátká na to aby chápala co přichází pro ni. Dost dlouhá doba pro ni aby pocítila strach. Dost dlouhá doba třeba na to aby ji šok nepřimrazil na místě, vzhledem k tomu že by mohla vykřiknout. Jeden tlumený výkřik díky kterému by se nikdo nezvedl, nikdo by neutíkal.
Zhluboka jsem se nadechl a vůně byla pekelným ohněm, který se hnal skrz mé vyschlé žíly v mé vyhaslé hrudi, aby pohltila jakýkoli lepší impuls, který jsem byl schopný udělat. Teď se otočila. Za pár vteřin se posadí jen kousek ode mě.
Zrůda v mojí hlavě se usmála a dychtila.
Někdo po mé levici práskl při zavírání deskami. Nepodíval jsem se abych odhalil to, který z lidí odsouzených ke zkáze to byl. Ale ten pohyb odeslal obvyklou vlnu vzduchu bez vůně, vzduchu, který zavanul až k mé tváři. Pouze na jednu krátkou vteřinu jsem byl zase schopný myslet jasněji. V té drahocenné chvilce jsem v mojí mysli uviděl vedle sebe dvě tváře.
Jedna patřila mně, nebo lépe řečeno by mi mohla patřit, zarudlé oči, které zavraždili už tolik lidí, že jsem přestal počítat jejich mrtvoly. Odůvodňovaly, ospravedlňovaly, omlouvaly ty vraždy. Zabiják zabijáků, vrah druhých, méně silných zrůd. To byl syndrom Boha, to jsem uznával, rozhodovat o tom, kdo si zaslouží rozsudek smrti. To byl kompromis se mnou samotným. Živil jsem se lidskou krví, ale pouze od těch nejnemorálnějších bídáků. Mé oběti byly ve svých zlověstných kratochvílích sotva lidštější než jsem byl já.
Další tvář patřila Carlisleovy.
Mezi těma tvářemi byla taková nepodobnost. Jedna byla zářivý den a druhá černočerná noc. Nebyl vlastně žádný důvod aby mezi nimi nějaká podoba byla. Carlisle nebyl mým biologickým otcem v tom jednoduchém slova smyslu. Nenesli jsme žádné společné rysy. Podobnost v našem zabarvení pleti byla výsledkem toho čím jsme byli, každý upír měl tu samou ledově bledou pokožku. Podobnost v barvě nebo našich očích byla způsobena ještě jednou věcí, výsledkem naší vzájemné volby.
A ještě třebaže to nebylo zásadní pro tuto podobnost, domníval jsem se, že moje tvář významně začala zrcadlit tu jeho, v posledních sedmdesáti podivných letech, tehdy když jsem přijal jeho volbu a následoval tak jeho kroky. Moje rysy se nezměnily, ale připadalo mi jako kdyby nějaká z jeho moudrostí ovlivnila můj výraz, že malinko z jeho soucitu by mohlo být v tvaru mých úst, že troška z jeho trpělivosti byla patrná na mém čele.
Všechna ta zdokonalení se ztratila v tváři zrůdy. Za pár okamžiků mi nic z nich nezůstane, nic, co by odráželo ty roky strávené s mým stvořitelem, mým učitelem a mým otcem ve všech ohledech, s tím jsem počítal. Moje oči by planuly červenou stejně jako ty ďáblovi, veškerá podobnost se ztratí navěky. V mojí mysli mě ale Carlisleovy shovívavé oči neodsuzovaly. Věděl jsem, že by mi odpustil ten strašlivý čin, který hodlám udělat. Protože mě má rád. Protože jeho mysl je lepší než ta moje. A měl by mě rád i kdybych se mu teď ukázal jako ten špatný.
Bella Swanová se posadila na sousední židli svými strnulými a nemotornými pohyby společně s obavou.......a vůně její krve kolem mě vytvořila neúprosný oblak.
Ukázal bych mému otci, že se ve mně zmýlil. Utrpení z této myšlenky bolelo skoro stejně tak moc jako oheň v mém krku.
Odklonil jsem se od ní v hnusu, vzpíral jsem se zrůdě dychtící po tom, aby si ji vzala. Proč sem musela přijet? Proč musí existovat? Proč musí zničit tu krátkou dobu poklidu, který jsem měl v tomto mém neživotě? Proč se tento protivný člověk vůbec narodil? Ona mě zničí……….
Odvrátil jsem od ní tvář zatímco mě zaplavovala prudká nenávist neovládaná rozumem. Kdo je tento lidský tvor? Proč já? Proč teď? Proč musím všechno ztratit kvůli tomu, že si vybrala toto nehostinné město na to aby se v něm objevila?
Proč přijela sem!?
Já se nechci stát zrůdou! Já nechci vyvraždit tuto místnost plnou neškodných lidí! Já nechci ztratit všechno co jsem získal životem plným obětování a odpírání si!
Nechci…….. Ona mi to nemůže udělat……..
Vůně je ale obrovský problém, ta odporně přitažlivá vůně její krve. Kdyby tu byl aspoň jediný nějaký způsob jak odolat……… kéž by další prudký závan čerstvého vzduchu dokázal pročistit mou hlavu.
Bella Swanová pohodila mým směrem svými dlouhými hustými mahagonovými vlasy. Je snad duševně chorá? To je jako kdyby povzbuzovala tu zrůdu! Popichovala ji!
Nebyl tu přátelský vánek, který by odvál její vůni pryč ode mě. Všechno může být brzy ztraceno. Ne, nebyl tu vstřícný vánek. Jen se nesmím nadechovat…….
Zastavil jsem průtok vzduchu přes mé plíce. Úleva byla sice okamžitá, ale ne úplná. Pořád jsem měl v hlavě památku na její úžasnou vůni, její chuť na kořeni jazyku. Nebudu schopný dlouho odolávat. Ale možná bych mohl odolat hodinu. Jednu hodinu. Snad dost času na to abych opustil tuto místnost plnou obětí, které by se možná nemusely oběťmi stát. Když nepodlehnu na jednu krátkou hodinu.
Necítil jsem se ve své kůži a nebylo to tím dýcháním. Moje tělo nepotřebovalo kyslík i když se dýchání neztratilo z mých instinktů. Spoléhal jsem se více na vůni než na mé další smysly ve stresujících obdobích. Nacházel jsem takovou alternativu při lovu a to bylo první varování v případném nebezpečí. Nenarazil jsem zas tak často na něco tak nebezpečného jako jsem byl já, tedy kromě pudu sebezáchovy, který byl zrovna tak silný u mého druhu jako tomu bylo u obyčejných lidí. Nepříjemný, ale zvládnutelný. Snesitelnější než její vůně a ne až zas tak skličující jako mé zuby skrz její jemnou tenkou průsvitnou pokožku až k rozpálené mokré pulsující……Hodinu!!!!!!!!
Jenom jednu hodinu. Nesmím myslet na tu vůni, na tu chuť. Ta tichá holka nechala své vlasy přepadnout mezi nás dva jako nějakou clonu, naklonila se dopředu tak, že se jí vlasy rozprostřely přes desky. Nemohl jsem spatřit její tvář, pokusit se přečíst si její emoce v jasných hlubokých očích. Byl to právě ten důvod proč si nechala své vlasy rozprostřít mezí nás? Ukrýt své oči přede mnou? Ze strachu? Z nesmělosti? Skrýt svá tajemství přede mnou?
Moje předchozí podrážděnost k bytosti, zmařená díky jejím tichým myšlenkám, byla slabá ve srovnání k potřebnosti a nenávisti, které mě teď zcela ovládly. Kvůli tomu jsem nenáviděl tuto křehkou ženu - dítě vedle sebe, nenáviděl jsem ji se vším zápalem společně s tím, s kým jsem lpěl na svém někdejším já, na mé lásce k rodině, mým snům, vzhledem k něčemu lepšímu než, co jsem já……..
Nenávidím ji, nenávidím jaký ve mně vyvolává pocit, ten, který částečně pomáhal…….. Ano, podrážděnost kterou jsem cítil před tím než zeslábla, ale to teď poněkud, příliš, pomáhalo. Držel jsem se nějakého pocitu, který by mě odvedl od představ jestli by chutnala jako………..
Nenávidím podrážděnost………. Netrpělivost. Copak ta hodina nikdy neskončí? A jakmile hodina skončí……..pak ona odejde z místnosti. A co udělám já? Mohl bych se představit…..Ahoj, jmenuji se Edward. Mohl bych tě doprovodit na další hodinu?.....A ona řekne ano. Je zdvořilé aby to udělala. Dokonce i kdyby se mě bála, a i kdyby, domníval jsem se, že by to udělala, následovala by mě jak je to zvykem a šla by vedle mě. Mělo by být dostatečně jednoduché odvést ji špatným směrem. Pokusil bych se ji dostat pomocí pobízení k lesu, mezitím bych se prstem dotkl jejich zad v rohu parkoviště. Mohl bych jí říct, že jsem si zapomněl knížky v autě…….
