
První pohled
Toto je ta část dne kdy jsem si přál, abych byl schopný spánku. Střední škola. Nebo spíš očistec je to správné slovo? Jestliže existoval nějaký způsob jak si odpykat své hříchy, tak se mu to tady v určité míře přibližovalo. Nuda nebyla něčím co jsem si sám vybral a proto se každý den zdál nemožnější a jednotvárnější než ten předešlý. Měl jsem za to, že tohle je má podoba spánku, tedy pokud by se spánek dal popsat jako nezáživný stav mezi aktivními obdobími. Nepřetržitě jsem zíral na pukliny v omítce ve vzdáleném rohu a představoval jsem si v nich tvary, které tam ve skutečnosti ani nebyly. Tohle je jeden ze způsobů jak přestat vnímat hlasy, které působily uvnitř mé hlavy jako vytrysknutí proudu řeky. Několik stovek z těchto hlasů jsem ignoroval kvůli tomu, že mě nudily. Když přicházely lidské myšlenky, vybavoval jsem si vše, i to, co se stalo předtím a bylo toho poměrně dost.
Dnes se všichni kolem zabývali triviálním dramatem a to novým přírůstkem do malého počtu studentů. Chvíli mi zabralo než jsem si je utřídil. Spatřil jsem nový obličej, který se opakoval v myšlence za myšlenkou z každého možného úhlu. Jen obyčejná lidská holka. Vzrušení nad jejím příchodem bylo nudně předvídatelné, stejně jako když probudíte zvědavost dítěte nějakým lesklým předmětem. Polovina natěšených kluků si už představovala sama sebe jak s ní chodí a to jenom kvůli tomu, že pro ně byla něčím novým na pohled. O to víc jsem se snažil abych jejich myšlenky přestal vnímat.
Pouze čtyři hlasy jsem blokoval spíše ze zdvořilosti než z nechuti, mou rodinu, mé dva bratry a dvě sestry, kteří už byli tak zvyklí na nedostatek soukromí v mojí přítomnosti, že to jen zřídka dávali najevo. Snažil jsem se jim poskytovat co nejvíc soukromí. Když jsem se tomu mohl vyhnout, snažil jsem se je neposlouchat. Můžu se pokoušet jak chci, přes to já ale stále……….vím.
Rosalie myslela jako obyčejně na sebe. Zachytila obraz svého profilu v odrazu něčích brýlí a dumala nad svou vlastní dokonalostí. Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem pouze s několika překvapeními.
Emmett zuřil kvůli wrestlingovému zápasu, kterým se zabýval společně s Jasperem během noci. Sebral bych všechnu jeho omezenou trpělivost a čekal bych až skončí školní den abych připravil odvetu. Opravdu u Emmettových myšlenek jsem si nikdy nepřipadal vlezlý, protože on si nikdy nemyslel nic, co by pak nepověděl nahlas ostatním anebo to, co by před nimi neuskutečnil. Cítil jsem se trochu vinen kvůli čtení myšlenek ostatních, protože jsem tušil, že jsou tam i věci, o kterých si nepřejí abych se dozvěděl. Jestli Rosaliiny myšlenky byly mělkým jezírkem, tak potom ty Emmettovy byly jezerem bez jediného stínu, zrcadlově čisté.
A Jasper……..trpěl. Potlačil jsem povzdech.
Edward. Alice pomyslela na moje jméno a hned tak získala moji pozornost. Bylo to úplně stejné jako kdyby moje jméno vyslovila nahlas. Byl jsem šťastný, že mé jméno už naštěstí vyšlo z módy, protože bylo otravné, že pokaždé když někdo pomyslel na jakéhokoliv Edwarda, moje hlava se k tomu člověku automaticky otočila.
Tentokrát se má hlava neotočila. Alice a já jsme byli velmi dobří v našich soukromých rozhovorech. Jen zřídka nás u nich někdo chytil. Oči jsem stále upíral na pukliny v omítce. "Jak je na tom?", zeptala se mě Alice. Zamračil jsem se, jen na mých ústech nastala malá změna. Nic takového co by upoutalo pozornost druhých. Vlastně bych se jednoduše mohl mračit jen tak z nudy. Alicin mentální tón mě okamžitě znepokojil, viděl jsem v její mysli, že sleduje Jaspera periferním zrakem. Je tady nějaké nebezpečí? Zkoumala blízkou budoucnost přeskakujíc jednotvárné vize a hledala příčinu mého zamračeného pohledu. Pomalu jsem pootočil hlavu doleva, stále koukajíc na čáry ve stěně, povzdychnul jsem si a pak se otočil zpátky doprava, zpátky k puklinám na zdi. Pouze Alice věděla, že jsem zakroutil hlavou. Uklidnila se. Dej mi vědět až se to stane příliš hrozným. Upřel jsem oči na chvilku na strop a pak zase zpátky dolů. Děkuji, že to děláš. Byl jsem rád, že jsem nemohl odpovědět nahlas. Co bych jí tak asi řekl? "Potěšení na mé straně?" To by bylo asi těžko pravda. Netěšilo mě poslouchat Jasperovo usilovné snažení. Bylo vážně nezbytné abychom tak hodně experimentovali? Nebylo by bezpečnější připustit si, že možná nikdy nebude schopen zvládnout svou žízeň tak jako zbytek z nás a neposune mezní hranice? Proč flirtovat s katastrofou? Byly to už dva týdny od našeho posledního loveckého výletu. Pro nás ostatní to nebylo zas až tak obtížné těžké období. Tu a tam trochu nepohodlné, obzvlášť když člověk přišel až příliš blízko, zejména pokud vítr foukal špatným směrem. Ale lidi jen výjimečně přišli příliš blízko k nám. Jejich instinkty jim napovídaly to, co by jejich rozum nikdy nepochopil a to to, že jsme nebezpeční.
Jasper byl právě teď velice nebezpečný. V ten okamžik malá holka na okraji jednoho z nejbližších stolů pohlédla k nám, přestala si povídat se svou kamarádkou. Pohodila při tom svými krátkými světlými vlasy, které si prohrábla prsty. Radiátory přivanuly přímo naším směrem její vůni. Už jsem si zvykl na pocit, který doprovázel ucítění lidské vůně, na suchou řezavou bolest v hrdle, na pocit prázdného žaludku, touhy ho naplnit, na automatické napnutí svalů, na nadměrné proudění jedu v ústech…….. To vše bylo zcela normální, obvykle jednoduché to ignorovat. Bylo to pro Jaspera obtížnější jen teď, s pocity silnějšími, dvakrát takovými, sledoval jsem jeho reakci. S dvojnásobnou žízní lépe řečeno než jakou mívám já.
Jasper nechal své představy aby od něj odešly. Představoval si to, představoval si sám sebe jak vstává ze své židle nacházející se vedle Alice a chystá se postavit vedle té prťavé holky. Přemýšlel o tom, že se k ní nakloní jako kdyby jí chtěl pošeptat něco do ucha a přitom nechá své rty dotknout se křivky na jejím krku. Představoval si jak by cítil horké proudění tepu pod její jemnou pokožkou, pod svými ústy……
Kopl jsem do jeho židle.
